na předchozí stránce jsme si napsali něco o vlastnostech lidského sluchu a zvucích kolem nás; když tedy už teď víme, co vlastně od reprosoustavy můžeme (a máme) očekávat, pojďme do nich :)

Reprosoustava

neboli elektroakustický měnič, jest zařízení, kde díky Faradayově jevu přeměnou el. proudu na mechanické kmitání cívky s membránou vzniká akustický tlak (=zvuk). Bohužel za značně neekologických podmínek, bo většina energie podobně jako např. u žárovky mění se v kmitací cívce na teplo, takže bacha, aby nám repráky evropská unie nezakázala stejně jak žárovky :)) 

kvalitní reprosoustava z fyzikálního a el-mech hlediska vždy bude nejslabším článkem reprodukčního řetězce, stává se tedy jeho nejkritičtějším a nejdůležitějším prvkem; reprosoustava se na výsledném zvukovém dojmu/vjemu ve standardních podmínkách podílí z ca 60-70% (kdy zbylých ca 20-30% připadá na akustiku místnosti, pak dlouho nic a pak teprve zbytek na komponenty a spol). Veškerá pravda o reprosoustavách byla m.j. popsána RNDr. Bohumilem Sýkorou v časopise Amatérské Radio řady B, č5/1993. Nepředpokládám, že by se redakce současných populárních hi-fi časopisů ke zveřejňování podobných článků mohly dovolit uchýlit-byla by to komerční smrt jejich inzerentů a následně časopisu samého :-)

Rychlý úvod pro netrpělivé aneb nejčastější bludy, na které v nejrůznějších diskusních fórech narážím nejčastěji? že nějaká XY značka reprobeden si má nebo bude nejlíp rozumnět s mým zesilovačem, že reprobedny se volí podle zesilovače, že trojpásmovka hraje lépe než dvojpásmovka, že je potřeba sledovat technické parametry, bo reprobedny se podle nich dají přece jednoduše porovnávat, že musí mít výkon (správněji příkon) alespoň 150W, a že novodobé nablýskané drahé reprosoustavy přece logicky musí hrát lépe než třeba 40let staré oprýskané. Prosím pěkně, všechno jsou to bludy, pravda je často a překvapivě přesně naopak.  

Filosofické dilema z mé zkušenosti mohu čestně prohlásit, že obecně nejkvalitnější reprobedny se konstruovaly a hromadně vyráběly/prodávaly v letech ca 1990-2005, a to (stručně řečeno) v Anglii a Německu. Proč to časové omezení? protože po roce 2005 došlo k masovému přesunu prodejů do internetového prostředí, což způsobilo postupný zánik poslechových studií (ty, které zůstaly, se specializují jen na okraj trhu, na exoticky drahé výrobky). Došlo k propadům prodejů hifi techniky, protože podobně jako díky chytrým telefonům vymřely kompaktní fotoaparáty, tak se díky telefonům i poslech hudby přesunul do kapes, sluchátek a Bluetooth válců. Firmy si uvědomily, že nemusí investovat do náročného vývoje, protože kvalitní zvuk dnes střední proud vůbec vlastně nepozná a neocení, důležitým se stal branding, marketing a hlavně design. A možná i cena.

Všimněte si, že dnešní zákazník vybírá reprobedny už jen z pohodlí svého počitače, podle vzhledu, recenzí (často tendenčních), doporučení na fórech (tristní úroveň fór vůbec nebudu komentovat). Jedinou zvukovou referencí dnešnímu zákazníkovi pak často zůstává TV se sounbarem nebo Bluetooth válec. Ano, všechno na světě pak hraje líp, proto ty nadšené recenze na Heuréce a na Alze a vůbec v těch internetech :-) Tak schválně, jaká byla Vaše cesta? klasická nebo ta "obrazovková"? 

Proč to zeměpisné vymezení? Proč Anglie a Německo a proč třeba ne Japonské reprobedny? Japonci byli zdatní matematici a inženýři, vyráběli špičkovou elektroniku se špičkovými parametry, reprobedna je však o něčem jiném než o parametrech. Musí se pečlivě ladit a japonský trh prostě není muzikální. Všichni se shodnou, že japonské reprobedny renomovaných značek z 80tých let jsou, diplomaticky řečeno, velmi průměrné. Zato však britský posluchač 90tých let, to je něco jiného, je to velmi konzervativní, náročný a muzikální zákazník, německý pak navíc ještě absolutně precizní. 

Možná si vzpomenete, že ještě po revoluci u nás každý desátý chlap odebíral buď Amatérské radio nebo Stereo Video apod, vycházela spousta odborných knižnch publikací a časopisů, takže většina lidí nakonec věděla, jak má správná reprobedna být zkonstruovaná a jak má hrát. Dnešní typický "internetový" zákazník je ale zákazník jiný. Neví o konstrukci nic. Je plýtký, znalostmi nedotčený. Dobře mu tak, tedy mu prodáme exotické brandy, kevlarové membrány, nebo duralové, chromované obruče, imbusy, klavírní laky, phase plugy, bi-wiring, hroty, žulové desky, příběhy o zahořování, o kabelech, bajky o tom, jak si ta která značka reprobeden rozumí s tou nebo onou značkou zesilovačů apod.. 

Jdeme dál, podíváme se na nějaké technikálie! asi nejznámější (nikoliv nejdůležitější) vlastností je kmitočtový rozsah Jakostní reprosoustava pokrývá bezezbytku celé člověku slyšitelné pásmo a hraje tedy nejl. od ca 25Hz-17000Hz s vyrovnanou frekvenční křivkou (všechny tóny/frekvence hrají se stejnou intenzitou, jednotlivá pásma na sebe plynule navazují, žádné propady, žádné peaky). To ale nestačí, bývá dobrým zvykem tento frekvenční rozsah uvádět v rámci rozpětí (např. 0/-2dB), čím větší rozsah při menším rozpětí, tím jakostnější je konstrukce reprosoustavy. Pokud výrobce uvede pouze frekvenční rozsah bez udaného decibelového rozpětí, je to asi jako když je Vaše manželka "trochu" těhotná :) Průšvih je ale ten, že i když budete mít vedle sebe různé reprobedny absolutně stejných rozsahů, každá bude mít jiný přednes. Rozdíl totiž bude v rozlišovací schopnosti, dynamice, věrnosti a lze tuto shrnout do nějakého parametru? u fotoapárátů je to měřitelné "velikostí zrna" ale u zvuku? Bohužel ne. A pro některé prodejce lišáky je to pěkná výzva :-)

Žánrové preference? Na kvalitní reprosoustavě bude hrát v zásadě stejně dobře jazz, klasika, rock, pop. Reprobedny, které spíše jen hodně basují a duní a třeba nemají tak syté středy, takové si spíš vybere začínající fanda hard and heavy; naopak někdo, kdo poslouchá jazz, může tu a tam upřednostnit reprosoustavu, která má měkčí výšky s bohatými středy (pojem "měkčí výšky" se tu dá jednoduše také interpretovat jako "málo výšek")... Technařům se budou líbit bedny s velkými basáky s masivními stříbrnými obroučkami, mp3 fanda si koupí bedýnky v Lídlu, zatímco náročný posluchač nikdy nepohrdne klavírním lakem nebo vypečeně extravagantním vzhledem, značkou či příběhem ;-) A co přátelé věrnost, dynamika a detail? :)

Ještě zpět k frekvenční odezvě - on není problém vyrobit reprobedny, které hrají výšky do 20kHz (víc opravdu ani náhodou nepotřebujeme,viz předchozí stránka o lidském sluchu), je problém vyrobit reprosoustavu, která hraje pěkně vyrovnaně od spodu (tzn. alespoň od 25-50Hz) a má vyrovnaný průběh; taková reprobedna musí být zákonitě velká, těžká a světedivse i drahá, protože zrovinka basy (resp. akustický tlak obecně) vždy bude funkcí velikosti vyzařované plochy basových měničů (pi(3,14)*r2/2), funkcí zdvihu membrány, konstrukce basreflexu a objemu skříně, a to jsou aspekty, které můžete brát (ale s rezervou) v potaz např. při srovnávání reprosoustav podle obrázků/parametrů.

Impedance: u každé reprosoustavy platí, že Impedance je funkcí kmitočtu (typický průběh od 2ohm do 20ohm) a štítkovým údajem je jen jakási nominální peaková hodnota; co se týče přizpůsobení k zesilovači, platí sice obecná poučka, že impedance reprosustavy má být větší než impedance udávaná na zesilovači, ale v běžných podmínkách lze i 4ohm reprobedny připojit na 8ohm zesilovač bez větších rizik (platí u moderních zesilovačů a tehdy, nepohybuje-li se uživatel trvale v červených otáčkách). 

Výkon (pomineme-li správný termín příkon): pro domácí potřebu stačí instalace s nominálními hodnotami v rozmezí 5-15W (slovy pět až patnáct). Pokud výrobce u regálových 5kg soustav uvádí výkon 100W, asi je něco špatně a vy vězte, že z nás dělá blbce :) Citlivost reprobeden vyjadřuje něco jako účinnost a souvisí s konstrukcí jednotlivých reproduktorů (velikost štěrbiny kmitací cívky, tuhost závěsů). běžně se pohybuje kolem 89dB, reprobedna s citlivostí vyšší o 3db (tedy 92dB, což klobouk dolů) bude hrát při stejném výkonu zesilovače dvojnásob a při 86dB naopak (log); v době moderních výkonových zesilovačů však citlivost nehraje velkou roli; pouze ten, kdo provozuje elektronkové (=malovýkonové) zesilovače, bude volit reprosoustavu vyšší citlivosti. Pozor, citlivost nesouvisí s kvalitou přednesu. Bassreflex ano či ne?: výrobcům pomáhá zvětšit objem basů snižením rezonanční frekvence soustavy, leč má i své nevýhody (aerodynamický šelest kolem nátrubku a pak tolik charakteristické propady na frekvenční křivce) a není mnoho reprosoustav, kde se s tímto jevem jejich konstruktéři poprali zdárně, čím je reprosoustava menší, tím více se neduhy bassreflexových konstrukcí projevují. 

Reprobedny pro tichý poslech? berte ty velké, nebo používejte EQ, korekce a nebo SUB. více na předchozí stránce v sekci lidský sluch a "Fyziologie lidského ucha"

Stáří a servisovatelnost: kvalitní reprosoustava je/musí být bezezbytku servisovatelné, a to vč. poškozených závěsů membrán, membrán samotných i spálených vinutí cívek. Stáří se u reprobeden podepisuje někdy na elyt kondenzátorech ve výhybkách (mají životnost ca 30-60let, stojí řádově desetikoruny) a na závěsech membrán, dle materiálu, ošetřování a podmínek provozu 10-60let, paradoxně čím novější výrobek/závěs, tím víc trpí menším poměrem obsahu přírodního kaučuku a tedy kratší životností. Výměna závěsů je možná, ale poznal jsem jen pár lidí, kteří toto umí a pak celou řadu ňoumů; Proto na stav a materiál závěsů dejte dobrý pozor při výběru použité (ale i nové) reprosoustavy. 

Frekvenční test: přátelé, nejen použité (!) reprobedny zásadně vybíráme s frekvenčním CD, krom ověření samotné funkce všech měničů si ti analytičtější hifisté s tužkou a pravítkem (byť velmi orientačně) zaznamenávají/vynáší subjektivní hodnoty/intenzity přes všechny frekvence do logaritmického grafu (20, 30, 40, 50, 60, 70, 80, 100, 125, 200, 400, 800, 1250, 2500, 4000, 5000 až 17000Hz), což dá zajímavou srovnávací bázi v podobě křivky frekvenčního průběhu. To však stále neříká nic o výsledném přednesu, takže pak musí následovat test, nejlépe paralelní vyřazovací. Pokud Vás testovaná reprobedna nepřesvědčí během prvních 30ti (slovy "tříceti") sekund takového testu, pak za to buď nestojí, nebo jste člověk nerozhodn(uteln)ý a/nebo nezkušený (což je bohužel častější) a jakékoliv prodlužování testovacího času je pak zbytečné a nejspíš i kontraproduktivní (mozek/ucho se brzy unaví a otupí) a radno jest test přerušiti a odložiti. 

Reprostojany -nepodílí se na výsledném zvuku, jen jest třeba vyvarovati se zvonících reprostojanů (nebo je vysypat pískem, pokud toto výrobce předpokládal). 

Subwoofer, v domácím stereu rozhodně doporučuji, SW se ale musí použít jako suplement, nikoliv substitut. Pokud se tedy použije jako doplněk k reprobednám, které už samy o sobě mají nějaký základní předpoklad basového fundamentu, pak Vás toto řešení katapultuje k poslechové dokonalosti. Pokud mají SW špatnou pověst, je to právě díky setům SW+pidi satelity, jejichž poslech je možná na první poslech atraktivní (hlavně u filmů), při poslechu hudby je však dojem nekoherentní, protože jsou basy "odtržené" od středobasů). Zjednodušeně řečeno, k běžným regálovkám stačí subwoofery do 10kg, k běžným sloupovým reprobednám nad 10kg. Výhodou může být on/off automatika, nastavení horní propusti (cut-off requency), přepnutí fáze. Připojení přes druhý pár repro výstupu nebo RCA/Cinch. Jsou dvě školy zapojování SUBů, jedna škola velí zapojit na fixní výstup line-out a SUB nastavit na běžný (nehlasitý) poslech, druhá škola SUB zapojuje na variabilní výstup sub-out, pak může být ale sub při vyšších hlasitostech už zase obtěžující. 

Umístění reprosoustavy v místnosti má rozhodně také velký vliv na výsledný efekt, repro umístěné v rozích místnosti generují více (až +6dB) basů, čehož se využívá u malých regálových reprobeden. U velkých sloupů pak kumulace basů bude na škodu. Všimněte si, že i když Vy sami se "umísíte" do rohu místnosti, budete vnímat basy mnohem více, budou se ale i více "slívat". Nejlépe se toto předvádí s čistou sinusovkou, kterou se vlastně vůbec nádherně dá ověřit /demonstrovat i problematika stojatého vlnění v té které dané místnosti.

Kvalitní reprosoustavy morálně nezastarávají uvedu příklad: nejstarší repro které jsem tu měl byly regálovky nejmenované renomované firmy z roku 1965 (v původním stavu) a svým zvukem lehce strčily do kapsy jiné reprobedny, vítěze EISA z roku 2008 v ceně 50tis kč. Dodnes hrají. Ale takových povedených modelů je spíše velmi málo a je třeba trpělivě hledat. U všech reprosoustav, které Vám budou procházet rukama nezapomeňte, tak jako já, m.j. ošetřovat závěsy membrán přípravkem proti jejich stárnutí (UV ochrana, udržení elastických vlastností) a dále při předvádění trvejte na provedení frekvenčního testu, jehož výsledek např. sám stvrzuji do předávacího technického protokolu (viz foto níže), to aby bylo zřejmé, že je výrobek 100% funkční Věřte, že reprobedny dokážou mít celou řadu více či méně dobře odstranitelných závad, či nedokonalostí, a to někdy i rovnou z továrny (nečistoty v kmitací štěrbině, nesoustřednost cívky, uvolněná vinutí cívky, uvolněné lepené spoje až po poškozené/prasklé koše, uvolněné magnety a přerušená vinutí) Tento frekvenční test vše 100% odhalí a je často zajímavý i pro posluchače, protože ti se pak dozví, kam až vlastně slyší, takže pak třeba i pokorně přehodnotí požadavek na to, aby jejich reprobedna hrála alespoň do 25kHz :-)

Jistota. Reprosoustava v garantovaném stavu, připravená k prodeji
Jistota. Reprosoustava v garantovaném stavu, připravená k prodeji